„… chyběl už jen Smolíček…“

Za doly, za hory,
mé zlaté parohy,
kde se pasou!
Smolíčka,
pacholíčka
jeskyňky nesou.

Jelen se nedaleko pásl, a jak slyšel Smolíčkův hlas, přiběhl a jeskyňkám ho vzal. – Doma dostal prý Smolíček výlupek na pamětnou, aby podruhé nikomu neotvíral. Smolíček si umínil, že neotevře, i kdyby jeskyňky ještě líbezněji prosily. Kolik dní nepřišel nikdo, až zase jednoho dne ozvaly se přede dveřmi hlásky:

Smolíčku, pacholíčku,
otevři nám tvou sedničku,
jen dva prstéčky tam strčíme,
jen co se ohřejeme,
hned zas půjdeme. …
(Úryvek z pohádky Boženy Němcové „O Smolíčkovi“)

Starou pohádku, jak Smolíčka unesly jeskyňky a jak ho zlatoparohatý jelen zachránil a donesl domů, všichni známe.
Jako v této pohádce si připadaly děti ze 7. RS, které měly možnost navštívit jelena Janka na zahradě místní fary, jehož majitelem je pan Václav Bürger z Horní Plané. Jelen Janek ochotně pózoval před fotoaparáty dětí, nevadil mu ani hluk z jejich jásotu a radosti ze setkání, pan Bürger zase trpělivě odpovídal na dotazy dětí o jeho chovu.
Děti nejvíce obdivovaly Jankovo mohutné parohy, není divu, je to dvanácterák. Jelen v brzké době tyto parohy shodí a poté mu začnou růst nové, které budou ze začátku krásně sametově plyšové, obrostlé mlíčím. Pan Bürger nás vyzval, abychom se za Jankem přišli podívat a ohodnotit, jak mu budou slušet….
Další návštěvu jsme přislíbili a Jankovi příště přineseme „něco dobrého na zub“….

…… něco mi napovídá, že Smolíček nám nechyběl…
Hádejte, kde nebo kdo byl Smolíček?